1.   září jsme po společném setkání paralympijské výpravy v pražském hotelu Don Giovanni, rozloučení s rodinou, večeři a krátkém spánku vyrazili ve čtyři hodiny ráno autobusy na vojenské letiště Kbely. Zde na nás už čekalo vládní letadlo směr Rio.

 

   

 

Let byl plánován přibližně na čtrnáct hodin včetně mezipřistání v Atlantském oceánu na Kapverdských ostrovech (na úrovni Dakaru), kde jsme měli tankovat. Při tankování proběhla také technická kontrola letadla, při které bylo zjištěno poškození vztlakové klapky ptákem, a proto jsme museli na Kapverdách nocovat. Neplánovaná přestávka v nádherném komplexu na pobřeží se nakonec stala příjemným zpestřením cesty.

 

 

Druhý den jsme kolem oběda opět vzlétli a konečně přistáli v Riu. Po pasové kontrole se nás již ujali organizátoři a směřovali jsme k autobusům do olympijské vesnice. Cesta byla velmi dlouhá. Z letiště k hlavní bráně to bylo přibližně hodinu a 45 minut. Po akreditaci a společné organizační schůzce jsme se ubytovali, navečeřeli a rychle spát. Druhý den na mě totiž čekal hned v devět hodin trénink v hlavní hale. Každý stát měl dle rozpisu možnost jednou trénovat v hlavní hale.

 

 

Ostatní dny je to pak příprava v tréninkové, kde je přibližně 43 stolů. Jako vozíčkář jsem se za stolní tenis nominoval jako jediný, na trénincích jsem se tedy domlouval s hráči z jiných zemí, kteří na tom byli podobně.

 

 

Celý týden jsem tedy hlavně trénoval, seznamoval se s vesnicí a přilehlým okolím. Během tréninků se dostavily i drobné potíže v podobě přetaženého svalstva. O ty se však skvěle postarala fyzioterapeutka Pavla. Ve volných chvílích jsme také sledovali s trenérem mé starší zápasy s hráči, na které zde mohu narazit, a přemýšleli o taktice. Štěstí přeje připraveným.

 

 

Po dvou dnech nás s doprovodným programem přivítali v olympijské vesnici a při znění hymny oficiálně vztyčili naši vlajku.

   

 

7.9 ve večerních hodinách proběhlo slavnostní zahájení, které se konalo na slavném fotbalovém stadionu Maracana s kapacitou více než 82 000 návštěvníků (do roku 2007 kapacita nad 199 000) a je největší v Jižní Americe. Cesta z olympijské vesnice trvala přibližně hodinu.  Dopravu pro 162 výprav a právo přednostní jízdy zajistil pořadatel stovkami bezbariérových autobusů a policistů. Přibližně po dvou hodinách čekání před stadiónem jsme se dočkali. Něco tak velkého s tolika lidmi jsem nezažil. Pro mě to byl od vstupu na stadion přes kulturní program až po zapálení olympijského ohně velký a emotivní zážitek. Ze zahájení jsme se vrátili kolem jedné hodiny ranní. Naštěstí jsem druhý den nehrál. Zahájení jsem si tedy mohl užít. V opačném případě bych sledoval přenos na pokoji a připravoval se na zápas, jako tomu bylo v Londýně.

 

 

9.9 už přišla chvíle mého prvního zápasu. Nastoupil jsem proti ve skupině nasazené jedničce Ukrajincovi Yezykovi. Poslední dobou mě poráží. Porazil jsem ho naposledy v roce 2014. Takže jsem od zápasu nečekal žádné zázraky. Prohrál jsem 1:3. Důležitý byl druhý zápas o postup ze skupiny proti Italovi Vellovi. Vyhrál jsem 3:1 a postoupil rovnou do čtvrtfinále.

 

 

Los mě postavil před velkou výzvu. Do cesty se mi postavil velmi zkušený hráč. Slovák Riapoš, který obhajoval zlato z paralympiády v Londýně. První dva sety odpovídali tomu, že se na turnaj opravdu dobře připravil a že mezi čtyři nejlepší postoupí. Nešlo mi to, nemohl jsem se dostat do tempa, zvláště když jsem druhý set prohrál 5:11, bál jsem se nejhoršího. Upřímně se mi za stůl už nechtělo. Ani nevím, co mi trenér říkal a myslím, že to asi nebylo nic pěkného. Jasné bylo, že se musím zkoncentrovat a soustředit se na každý servis, na každý úder a hlavně to vydržet tři sety. Povedlo se a já získal dva sety. V každém setu jsem Riapošovi utekl minimálně o čtyři body. Sice pak trochu „kousal“, ale vždy jsem koncovku uhrál. Do pátého setu nastoupil dost nervózní. Chytil jsem začátek. Utekl jsem na 5:1. Riapoš sice stáhl na 5:3, ale pak už moc „nekousal“. Vezl jsem na vítězné vlně a věřil, že mě nic nezastaví. Set jsem vyhrál 11:4 a viděl, jak se hrnou trenérovi slzy do očí. Vzpomněl jsem si také, jak jsme se v roce 2011 na ME se Slováky popichovali. Před čtvrtfinále se mě někdo ze Slováků ptal, jestli mám letenku domů, protože se dál nedostanu. Nedostal, ale nyní ano a věděl jsem, že Riapoš to letadlo stihne. 

 

Celý zápas ze čtvrtfinále je ZDE

 

 

O postup do finále jsem narazil na nejvýše nasazeného hráče Francouze Lamiraulta. Od začátku jsem cítil, že to nebude jednoduché. První dva sety vyhrál. Držel jsem se až do koncovky, ale tu jsem vždy prohrál. Ve třetím setu jsem mu utekl až na 10:3. Francouz mě však dotáhl, ale set jsem ještě se štěstím dokázal vyhrát 14:12. V posledním setu ukázal svou extra třídu, rozštípal mě 1:11 a zaslouženě vyhrál.

Sice jsem dále nepostoupil, ale šance na medaili ještě byla. Poslední zápas proti levorukému  Molliensovi jsem si chtěl hlavně užít. Být na paralympiádě v boji o medaili proti čtvrtému hráči světa, je obrovský úspěch a do zápasu jsem nastoupil s klidem.

 

 

Vzpomněl jsem si na poslední zápas. Zastavil mě na ME 2015 ve čtvrtfinále. Zde mě porazil 13:15 v pátém setu. Snažil jsem se chytit začátek a dostat ho pod tlak. To se povedlo hned ve dvou setech. V každém si uhrál jen šest bodů. To mě uklidnilo a začal jsem hrát více aktivně. To se ukázalo jako chyba. Ofenzivní hra mu vyhovovala a já si udělal jen sedm bodů. Ve čtvrtém setu jsem se vrátil zpět k mé hře a s vítězným bodem na 11:7 se mi hrnuly slzy do očí.

 

Celý zápas o bronz je ZDE

 

 

Nějaký Suchánek, z nějakého Liberce či Chlumína poveze medaili z Ria. Byl to nádherný pocit. Potlesk fanoušků z řad české výpravy, ale i z řad brazilských a jiných diváků nebral konce. S radostí jsem si to užíval a vždy když jsem zvedl ruce a zatleskal divákům, zvedla se obrovská akustická vlna. Byl to opravdu krásný pocit. Zvlášť když vezmu v úvahu, že drtivá většina hráčů jsou profesionálové a rozhodně mají lákavější motivační vyhlídky. Těšilo mě také, že stolní tenis vozíčkářů získal po dlouhých dvanácti letech medaili. 

 

 

Zbytek pobytu jsem už jen užíval dovolenou u bazénu. Byljsem se také podívat na nějaké zápasy družstev, které se hráli po ukončení soutěže jednotlivců.

 

 

Den před odletem proběhl opět na stadionu Maracana závěrečný ceremoniál. Velmi mě potěšila informace vedoucího výpravy, že ponesu naši vlajku. To pro mě byla velká čest a úžasné zakončení her. To jsem však ještě nevěděl, co na mě čeká doma.

 

 

V den příletu jsem si plánoval, že po přivítání s rodinou a možná přípitku si půjdu lehnout. Čekalo mě však velké překvapení. Na začátku ulice skákali děti okolo auta a mávali vlajkami a doprovodili mě až k vratům. Zde vysela česká vlajka, a když jsem viděl u domu nejen rodinu, ale také přátelé hasiče i se starostou obce a paní kronikářkou, hrnuli se mi slzy do očí. Sestra mě vítala v kroji, starosta mi předal děkovný list za reprezentaci obce a manželka mě vykoupala v šampusu.

       

 

V pondělí po návratu to začalo. Exhibice před libereckou radnicí spojená s autogramiádou, v úterý k primátorovi, ve středu předávání zlatých dukátů hejtmana Libereckého kraje a ve čtvrtek oficiální přijetí výpravy paní ministryní. S časovým odstupem přišlo také pozvání od předsedy vlády. Musel jsem také objet partnery, kteří mě od Londýna po Rio podporovaly. Kontaktovalo mě i několik sportovních spolků zabývající se také mládeží a pár základních škol s prosbou o setkání.

 

 

Sestřih od loučení až po návrat ZDE

 

Musím poděkovat všem, kteří mi v cestě za medailí pomohlo. Nebyli to jen sponzoři. Je to hlavně rodina, která mě podporuje nejen po sportovní stránce. Je to můj hnací motor. Velkou motivací je také snaha o co nejlepší výsledky pro mého kamaráda a dlouholetého sparing partnera Jirku Kodýma. Jirka mě od začátku, dlouhých jedenáct let trénuje. Neznám obětavějšího člověka. Podporuje mě také má šéfová Alena, kterou familiárně oslovuji „má nejdražší chlebodárkyně“ a Richard Lukáš, který mě před sedmnácti lety operoval. Postupem času mohu říct, že je beru jinak. Beru je jako přátelé. Ti by si také kousek medaile zasloužili. Jsou to také hasiči z Chlumína, odkud jsem se před léty do Liberce přistěhoval. Kousek patří také stolnímu tenisu neregistrovaných. Je to amatérská soutěž zdravých stolních tenistů. Proti nim jsem několik let hrál a díky nim jsem se také vypracoval. Lidí co by si zasloužilo medaili, nebo alespoň zlomek je mnoho a nelze je stavět do pozice „většího či menšího pomocníčka“. Kromě jednoho. Je jím právě Jirka Kodým.

 

 

Děkuji Ti Jiří!!!