Bronz na MS

V termínu od 15.10 do 21.10 proběhlo mistrovství světa ve Slovinsku, kam jsem se nominoval jako sedmý hráč světového žebříčku. Bylo to mé již třetí (2010 Korea, 2014 Čína, 2018 Slovinsko) mistrovství světa, které se koná každé čtyři roky. Celkem se v mé skupině postižení (TT2) účastnilo 18 hráčů v šesti tříčlenných skupinách. Hrálo se ve sportovní hale Zlatorog ve městě Celje.

V první den příjezdu jsme se pouze ubytovali, prezentovali a po náročné cestě a večeři do postele. V úterý byl v plánu dopolední trénink v hlavní hale. Večer proběhlo slavnostní zahájení a také rozlosování.

Ve skupině jsem byl nasazen jako dvojka. První byl Slovák Ján Riapoš a třetí Brazilec Espindola. Vzhledem k tomu, že má pozice ve skupině byla na druhé příčce, hrál jsem až druhý zápas. Nejprve nastoupil Riapoš s Espindolou. Překvapivě zkušený Slovák prohrál (2:3). V druhém zápase jsem nastoupil na Riapoše. Zápas byl opět na pět setů. Bohužel ale ne pro mě. Oba jsme měli porážku a k tomu stejné skóre. V zápasu s Brazilcem by se napětí dalo krájet. Potřeboval jsem vyhrát nejhůře 3:1. První dva sety jsem získal relativně lehce. Další set vyhrál soupeř a mě „začalo lepit“. Naštěstí mi další set vyšel a já díky lepšímu poměru setů vyhrál skupinu. Tím byl jistý postup ze skupiny a nejen to. Šel jsem rovnou do čtvrtfinále mezi nejlepší osmičku a čekal, jestli budu o medaili hrát se Srbem Perličem, nebo Slovákem Ludrovským.

Dále šel Slovák, který nad Srbem vyhrál 3:1. Dalo se čekat, že to nebude jednoduchý zápas, ale zase, to byl jeden ze tří pro mě nejjednodušších soupeřů. Vyhrál jsem sice 3:0, ale sety byly vyrovnané (12:10, 11:9, 11:8). Martin Ludrovský je nepříjemný hráč, ale také velký trémista. Byl to souboj hlavně nervů. Ten s lepší psychikou vyhraje. Zároveň bylo důležité dát pozor na jeho podání. Je rychlé a umí střídat strany. Nevím tedy, kam servis půjde. Musím se vždy rozhodovat ve zlomku vteřiny, koukat na rotaci a ještě míček umístit tak abych mu nenahrál. Bylo důležité vyhrát první set. Dokonce jsem prohrával 8:10 a věděl, že jestli set prohraji, posadím soupeře, jak se říká na koně a těžko ho doženu. Povedlo se a já se společně s repre trenérem Milanem Jaškem radoval se slzami v očích z jisté medaile (jsou dvě třetí místa).

V boji o finále jsem hrál s paralympijským vítězem a obhájcem titulu Francouzem Lamiraultem. Francouz rychle uhrál dva sety a ve třetím mi hned utekl na 0:5. Vypadalo to, že je hotovo. Vždy hraji na maximum a do konce. Mnoho zápasů jsem dokázal otočit. Soupeř si řekne, že to má vyhrané, povolí a v tu chvíli je možné že nakonec prohraje. Je to ale hodně o štěstí. Když jsme nastupovali do posledního setu, byl jsem přesvědčen, že mohu vyhrát. Bohužel než jsem se rozkoukal, opět Francouz o hodně vedl. Hned v začátku to bylo 2:8. Upřímně do teď nevím jak je to možné, ale dotáhl jsem náskok na 8:9. Pak bohužel měl štěstí soupeř. Chtěl jsem zasmečovat, ale míček škrtl o síťku a šel mimo stůl. V druhém případě jsem pak trefil míček prstem a sen o finále se rozplynul. Po zápase jsem se adrenalinem celý třásl. Francouz na turnaji prohrál pouze tři sety a z toho dva semnou.

S Lamiraultem jsem se potkal i na paralympiádě v Riu a také o postup do finále. V Riu bylo po dvou setech jasné, že na něho nemám. Vyhrál jsem sice jeden set, ale bylo vidět, že když potřeboval, zahrál skvělé míče. Ve třetím setu jsem nad ním vedl 10:2. Člověk by si řekl, že je hotovo. Francouz zahrál neuvěřitelně a vyrovnal. Ale nakonec set prohrál. Na MS to bylo jiné, má psychika byla dobrá a já věděl, že každý se dá porazit. Před zápasem jsem také sledoval naše předešlé zápasy a pomohlo to. Video mi připomnělo, co hraje, jaké má natrénované signály a z jeho hry jsem nebyl tak překvapen. Po dlouhé době jsem s ním hrál vyrovnaný zápas. Určitě mi to pomůže do dalších zápasů. Prohra mě sice mrzela, ale radost z bronzové medaile můj smutek rychle přebila. Vím, že jsem díky problémům s rameny, nemohl naplno trénovat. Samozřejmě, že tréninky probíhaly v rámci možností, ale nebylo možné tréninkům dávat tolik, jako kdybych byl v pořádku. Bolest mě provázela vlastně celým turnajem. Limitoval jsem je léky na bolest a mazáním. Bylo jasné, že pokud nemám nahrané hodiny, jako moji soupeři musím být hlavně psychicky v pohodě. To si myslím, že se povedlo.

A co dál? Plány do budoucna? Ty jsou jasné. Nejprve se musím dát dohromady. Od 1.1 2019 do 31.3 2020 začíná teprve nominace na Tokio. Takže cílem bude hlavně splnit kritéria pro nominaci. Musím absolvovat nejméně čtyři mezinárodní turnaje a ME nebo mezinárodní turnaj na jiném kontinentu. Dále je třeba být na konci nominačního období na světovém žebříčku nejlépe do dvanáctého místa. Věřím, že se vše podaří a budu mít možnost obhájit nebo vylepšit výsledek z Ria.

Pravidelně mě podporují:  Česká asociace stolního tenisu, Český svaz tělesně postižených sportovců, SKST Liberec, Liberecký kraj, Statutární město Liberec, Nadace Preciosa, KSM Castings, Peter Legwood - italská značka ortopedických vložek a zdravotní obuvi, Kury spol. s r.o.  – výrobce mechanických invalidních vozíků a další dárci.